Úspěch Štěpána Zvolánka v celostátním kole Olympiády lidských práv a svobod

Štěpán Zvolánek, student Gymnázia Chotěboř, se úspěšně zúčastnil celostátního kola Olympiády lidských práv a svobod. Jeho finálová esej se zařadila mezi nejlepší eseje 10. ročníku a celkově skončil na děleném 4. místě.

Blahopřejeme k výbornému umístění a přejeme hodně dalších úspěchů.

A jak účast v soutěží vidí Štěpán?

V sobotu 26. 3. 2022 jsem se zúčastnil celostátního kola Olympiády lidských práv a svobod, která letos zažila již svůj jubilejní 10. ročník. Cesta až sem však nebyla jednoduchá. 

O této soutěži, která zkoumá problematiku lidských práv, jsem se dozvěděl od paní profesorky Chalupové z Gymnázia Chotěboř na konci minulého roku. Zaujala mě, a tak jsem se přihlásil na její webový portál, kde jsem následně musel během 45 minut napsat esej na téma „Měly by u nás být zavedeny povinné volby, jako je tomu třeba v Belgii?“. Po celou dobu práce jsem zastával postoj odpůrce, protože si myslím, že to odporuje základním hodnotám demokracie, a po skončení limitu jsem byl se svým výkonem víceméně spokojen. 

V následujících týdnech se pak organizátoři olympiády ze spolku Leges Humanae pustili do hodnocení. Museli projít více než 700 dalších prací, a jak sami následně oznámili, vybrat z nich 50 nejlepších nebylo vůbec jednoduché. K mé velké radosti jsem to však v lednu byl i já, kdo obdržel mail s oznámením postupu!

V únoru se toho pak dělo opravdu hodně. Hlavní bylo, že jsem absolvoval dva workshopy se zaměřením na psaní závěrečné finálové eseje. Na její vypracování jsme pak dostali přesně týden, a to od doby, kdy nám bylo zasláno podrobné zadání s celkem 4 tématy, přičemž každé z nich ještě obsahovalo dvě hlavní otázky a krátký úvod do dané problematiky. Já jsem si vybral téma č. 3, čili Výhody a nevýhody digitalizace veřejné správy. Na začátku pro mě bylo důležité jasně vymezit svůj názor, poté si uvědomit argumenty pro a proti, zmínit příklady potencionálního porušení základních lidských práv a konečně na závěr to celé nějak zrekapitulovat. Myslím, že se mi práce povedla i proto, že jsem o této sféře celkem hodně věděl. Digitalizace vstupuje do našich životů převážně v pozitivním slova smyslu, pro lidi je třeba mnohem snazší zaplatit online než chodit za přepážku na poštu. Na druhou stranu skupiny seniorů či sociálně vyloučených mohou být všemožnými digitalizačními "vychytávkami" znevýhodněny, na což jsem musel myslet při psaní negativ.

A teď už samotné finále. To proběhlo, jak už jsem zmínil, 26. března. Nepsal jsem však kde. Přímo v útrobách Magistrátu hlavního města Prahy, jehož budova sídlí blízko slavné Staroměstské radnice na Mariánském náměstí! Vyrazit jsem musel brzy, abych už v 9:00 seděl za stolem jednoho z tamních zastupitelů, kde jsem obhajoval svoji čtyřstránkovou esej. V úvodu jsem shrnul důležité body, následně se mě pak čtyřčlenná porota složená z velkých odborníků z oblasti práva doptala na pár doplňujících otázek. Odcházel jsem spokojený a hlavně ze mě spadla obrovská nervozita. S taťkou, mým doprovodem, jsme si následně dali oběd a čekali na první vyhlášení těch 9 studentů z celkem 30 přítomných, kteří postoupí do tzv. "superfinále". Já už si balil věci, když v tom při přečtení postupujících zaznělo i moje jméno. Absolutně jsem tomu nemohl uvěřit, ale už za malý moment jsem seděl přímo v křesle pana primátora MUDr. Zdeňka Hřiba. Úkol byl jednoznačný - před všemi porotci a přítomnými, za pultem, který můžete znát z televize, se nebát předstoupit a ve 2 minutách sdělit svůj pohled na předem vylosovanou lidsko-právní otázku. Moje zněla asi nějak takto: Měli by lidé prchající ze své vlasti kvůli živým přírodním podmínkám dostat azyl v jiných státech, přičemž ale nejsou bezprostředně ohroženi na životě? „No jasně, že ano,“ asi si pomyslíte. Jenže my museli náš pohled na otázku, na jejíž přípravu byla pouhá minuta a půl, představit ve dvou minutách, a následně v dalších sedmi, které se dokonce i zastavovaly, odpovědět na dotazy porotců. Já bohužel tušil, že tato disciplína není mým šálkem kávy. Vůbec jsem totiž s postupem nepočítal, přeci jen, soupeřili proti mně převážně o dva roky starší studenti ze 4. ročníku. I tak jsem se toho ale snažil říci co nejvíce, odpovědět na zvídavé otázky porotců, a hlavně to nevzdat.               

Při vyhlášení výsledků jsem nebyl daleko od ocenění. Nejlepší finálová esej a celkově jsem pak ze všech účastníků skončil na děleném 4. místě, v což jsem ani ve snu nedoufal. Musím uznat, že do Prahy jsem jel plný obav, zpátky však plný výborných a cenných zkušeností.                                                                Štěpán Zvolánek

Foto: https://olpcr.eu/wordpress/