Lesy kolem nás trpí, všichni nadávají na kůrovce, tak jsme se rozhodli tohoto společného nepřítele lépe poznat.
Brzy ráno 25. října jsme se sešli, někteří v autobusu, někteří u oudoleňské kapličky, a jen co se tyto naše dva gangy spojily, autobus se dal do pohybu směrem Borová, Bílek a konečně Chotěboř. Doprovodili jsme své bývalé spolužáky až ke škole Buttulova, počkali jsme si na spoj do Dolní Krupé a pěšky jsme pak pochodovali na Horní Krupou.
V půl desáté (na prahu smrti hladem a vyčerpáním, samozřejmě) jsme stanuli v pelechu stromožravé nestvůry, v troskách lesa kdesi dva kilometry za Horní Krupou. Děti se seznámily s životem, jídelníčkem a běžnými zvyky lýkožrouta smrkového (jak jsme se ho naučili zdvořile nazývat) a zahrály si hru na rojení těchto brouků z čeledi nosatcovitých, čímž poznaly, jakou hojnost nachází tento živočich v monokulturních lesích.
Paní lektorka pak děti poučila, jak vypadá zdravý a jak oslabený strom, a společně posoudili zdravotní stav lesa, ve kterém jsme se nacházeli. Pozorně procházeli podrost s nosem téměř u země, aby našli důkazy, že se les umí sám po kalamitě obnovovat, a vskutku, v podrostu se už zelenaly větší i menší semenáčky. Ani listnaté stromy nezůstávaly pozadu a šířily semínka, kam oko dohlédlo. S úžasem jsme poznali, že les se umí obnovit sám, navíc do podoby, která bude proti kůrovcům odolnější. Jediný, kdo v tom přírodě může a umí zabránit, je člověk.
Vraceli jsme se domů s vědomím, že nikoli kůrovec, ale člověk je zodpovědný za kůrovcovou kalamitu, a že také jedině člověk může svým přístupem změnit (nejen) ekosystém lesa k lepšímu. Mgr. Pavla Polívková