Historie mlýna

HISTORIE MLÝNA
Z knihy: Poddanství lidu vesnického na bývalém panství polensko-přibyslavském

     Při shromáždění celé obce Oudoleně v lednu 1819 přednesl František Kohout žádost, aby mu sousedé prodali na dědičnost místo na obci, 7 sáhů délky a 4 sáhy šířky při potoku, „Kde by jemu takové místo k prospěchu jeho mínění na vystavení olejny šikovné bylo“. Shromáždění sousedé uznali, že by olejna nebyla ke škodě, ale k prospěchu nejen obyvatelů Oudoleně, ale i okolních vesnic, odkud všecko lněné semeno jinam k výrobě oleje se vyváží, kde pak lidé záboji dobytek krmí a spravují. Obec žádané místo Kohoutovi prodala za 20 zl. úd. měny a roční zákupní ourok 1 zl. 10 kr. Vymínila si však, že náhon, který musel býti veden obecními pozemky, Kohout udělá vlastním nákladem. Usnesení velkého shromáždění obce přednesl rychtář František Halík z povinnosti vrchnímu úřadu s prosbou, aby milostivá vrchnost svolení k prodeji a stavbě olejny neodepřela a s Kohoutem vyjednala roční činži, kterou by měl knížecímu důchodu dávati.
     Nevíme, který kámen úrazu zavinil, že se v Oudoleni zamýšlená olejna nepostavila.
     Nová žádost o povolení stavby olejny a pily v Oudoleni došla vrchnímu úřadu v lednu 1833. Toho času žádal truhlář Josef Hyrš z Kyjova, aby mu polenská vrchnost dovolila vystavěti na potoku pod panským rybníkem v Oudoleni obytný domek z kamene s pilou a olejnou. Obec prý proti tomu ničeho nenamítá, vidouc v úmyslu tom prospěch svůj i celého okolí. Zavazoval se, že bude platiti c. k. daně a všechny povinné dávky vrchnosti a obci řádně odváděti.
      Proti projektované stavbě pily v Oudoleni ohražovali se u vrchnosti cibotínský mlynář František Pokorný a mlynáři v Železných Horkách Tomáš Březina a Josef Pokorný. Tento byl zároveň pilařem. 
Protestující mlynáři tvrdili, že pily v Oudoleni zapotřebí není, poněvadž tamější lidé dosud vždy okolními pilaři bez stížnosti obslouženi bývali. Postavením této pily nastala by změna přítoku vody. Zdržováním a náhlým spouštěním vody trpěl by jak mlynář cibotínský, tak mlýn Josefa Pokorného, což se příčí nejvyššímu nařízení ze dne 1.prosince 1814, týkajícího se § 132 - rušení živností jiných. Cibotínský mlynář nemohl by pak v době sucha vůbec obsloužiti mleče. V létě může prý mlíti pouze 24 hodin, když má jistou vodu z Oudoleně a dva dny ji v rybníku nadrží. Kdyby pilař zdejší vodu zadržoval, bude cibotínský mlynář v létě státi. K ohrazení připojil se také cibotínský sedlák Václav Šidlák, tvrdě, pustí-li pilař náhle vodu, vystoupí tato z mělkého koryta a zaplaví mu louku, která se táhne na tisíc sáhů podél koryta.
     Vrchnost na takové stížnosti, kde se jednalo o její nový důchod, mnoho nedala. Smlouvou ze dne 7. listopadu 1835 přepustila Janu Tyršovi v dědičný nájem rybník v Oudoleni, v rozměru 1 jitra 502 sáh a obec prodala mu pusté místo 70 sáhů těsně na úpatí hráze mezi jalovým žlabem a odtokem v rourách, kde by si vystavěl domek čp. 100, olejnu a pilu. Vrchnost požádala od něho ročního nájmu 8 zl běžné měny a úroku činžovního tři rakouské míry žita a tolikéž ovsa záměnou v penzích, vypočtenou na průměr nejvyšší a nejnižší ceny obilí na trhu města Žďáru. Kdyby nájemce neplatil, mohla by se na něho uvaliti politická exekuce. Tříletý dluh opravňoval vrchnost podle dekretu ze dne 16. září a 1. října 1825 provésti zákonné zabavení reality. Na nový domek uvalena též povinnost 13denní roboty ruční. Obci oudoleňské zaplatil Hyrš za místo 23 zl vedle ročního činžovního úroku 1 zl. 10 kr.
      Roku 1843 žádají jménem svých obcí Jan Benák, rychtář z Oudoleně, Václav Andres, rychtář peršíkovský, František Kafka, rychtář střížovský a František Halík, rychtář slavětínský, aby vrchnost dovolila v Oudoleni, v domku nazvaném pila, vystavěti mlýn s 1 složením. Udávají, že má Oudoleň 104 čísla, Slavětín 38, Peršíkov a Střížov přes 80 domků. Nachází se tudíž v těchto vesnicích dosti četné obyvatelstvo, které pro své živobytí jest nuceno ročně semlíti značnější množství obilí. Mlýny, v kterých jmenované vesnice v dřívějším čase mlely, totiž v Nové Vsi u Sobíňova a u rybníka Řeky u Ranska, jsou pobořeny. Ostatní mlýny v okolí jsou vzdáleny na hodinu cesty a na malé vodě, takže, je-li sucho a týden neprší, nemohou mlíti. V Oudoleni byl prý před dávnými časy mlýn, jak svědčil mlýnský náhon pro kolo, ač se v urbářích o něm nikde zmínka nečiní.
      Vrchnost neodepřela i tentokráte svého svolení ke stavbě mlýna v Oudoleni z důvodu veřejné nutnosti. Vymínila si však zvýšení běžného poplatku o 10 zl. rýnských a uložila vlastníku, aby se s okolními panskými mlynáři sám vyrovnal o eventuální ušlý jejich zisk, tak aby tito nepožadovali náhrady od panství. Mlelo se v Oudoleni, ale nikdo z okolních mlynářů nežádal odškodnění nepozoruje úbytek meliva. Svědčilo by to, že mleči oudoleňského mlynáře zajížděli před tím s melivem do mlýnů cizopanských.