Mikšova jáma

Josef Prchal, Eva Prchalová
POD ŽELEZNÝMI HORAMI  

Mikšova jáma

      V místech, kde stojí dnes osada Bílek, býval za panování králů z rodu Přemyslovců zemanský dvůr Přechod. Toto jméno dostal proto, že se tam skutečně přecházelo z pravého břehu na levý břeh Doubravky. Jeho majitel, pán z Dolan, zemřel a zemřela také jeho věrná manželka. Zůstali po nich dva sirotci: Jitka a Údolen. Podle přání zemřelého pána se stal poručníkem a opatrovníkem obou Sirotků rytíř Jan (též Ješek) Kokot (tj. Kohout) jeho věrný druh. Vychovával je jako otec, staral se o ně svědomitě a upřímně je milovat. A děti mu to stejně oplácely.„Máme vás jako tatíčka,“ říkaly mu vždycky s radostí.A tak jim plynula léta v lásce a oddanosti. Také lid je nade vše miloval, protože byly dobrého srdce.
      Rytíř Kokot byl velitelem pohraniční stráže, která hlídala české hranice, aby tudy nevnikl do země nepřítel po liběcké stezce. Jeho tvrz byla na Sobíkově, takže se skoro denně stýkal se svými svěřenci.
     Na hradě Sokolově, který stál poněkud níže při řece na strmé skále, žil tehdy rytíř Mikuláš, krátce zvaný Mikeš, jenž byl pravý opak svého souseda Kokota. Byl zlý, lstivý, násilnický a velice lakomý. Přepadával pocestné i kupce, olupovat je nebo na nich vydíral výkupné. Sousedům škodil na majetku, sedlákům zajímal dobytek, ničil nebo odvážel úrodu. Kdekdo se ho bál – a nebylo se čemu divit, neboť Mikeš byl „řemeslný“ loupežník. Velmi rád by se byl zmocil Přechodu, ale bál se rytíře Kokota, jehož celé okolí slepě poslouchalo. Proto odkládal svůj hanebný plán na příhodou dobu. „Však mi neujde!“ říkával a hrozil zaťatou pěstí směrem, kde stál Přechod. Nelekal se ničeho. Když ho chtěl některý rytíř za jeho hanebné skutky potrestat, zavřel se Mikeš na svém nedobytném hradě a čekal, až nepřítel rozmrzen odtáhne. Potom pokračoval v řádění, a to vždy s větší odvahou.
     Jednou se proti němu spolčilo několik sousedních rytířů. Sebrali mnoho branného lidu a obklíčili hrad ze všech stran. Smluvili se, že tentokrát neodtáhnou, dokud Mikeše nedostanou. Mikeš viděl, že je zle. I pustil se v noci se svými oděnci po lanech čtvrtou stranou, jež čněla nad Doubravkou (výška asi 50 metrů). Rytíři nevěnovali této straně mnoho pozornosti, neboť si byli jisti, že tudy Mikeš nemůže uniknout. A zatím byl Mikeš tu, přepadl odzadu rozespalé stráže a rozprášil vojsko odvážných rytířů, že se zbytky daly na útěk. Pak řádil dále.¨
     Konečně se o Mikšově řádění dověděl král a rozkázal rytíři Kokotovi, aby ho potrestal a znemožnil jeho další činnosti. Kokot poslal rychlé posly do blízkých tvrzí a hradů s prosbou o pomoc. Na jeho výzvu se k němu dostavilo mnoho rytířů na koních, pěších bojovníků i sedláků s cepy a kosami. Všichni hořeli touhou Mikeše potrestat. Kokot dal tajně Sokolov hlídat, protože měl obavy, aby snad Mikeš nepodnikl nový loupežný výpad.
     Večer přiběhl první zvěd a oznámil: „Dnešní noci, až všechno usne, přepadne Mikeš dvůr Přechod. Chce se zmocnit Jitky a Údolena a získat veliké výkupné.“ „Dobře, to se nám hodí, aspoň se chytí sám do pasti,“ pravil rytíř Kokot. Potom svolal polovici lidu a usadil ji v Přechodu. Druhou polovinu položil jako zálohu v lese poblíže hradu Sokolova. „Až lišák opustí své doupě a přitočí se k Přechodu, hned jej přivítáme. Vy zezadu bijte, nikoho nešetřte! Mikeše chci dostat živého,“
     Přišla noc. Mikeš zapomněl na obvyklou ostražitost a táhl ke dvoru Přechodu. Byl si takřka jist dobrým výsledkem své výpravy. Všude hluboké ticho, obvyklý klid. To se mu výborně hodilo. Mnul si radostně ruce a vzrušeně šeptal: „Počkejte, holoubkové, brzy vás vyberu z teplého hnízdečka. To se budete divit!“ Mikeš netušil, že mu zatím záloha z hradu zaskočila zpáteční cestu. Již došel k vratům. Byla zavřena. Zachechtal se jako satanáš a divoce zabouchal „Kdo tak pozdě ručí náš klid?“ zeptal se Údolen. „Unavený a zbloudilý pocestný prosí o tvé pohostinství,“ odpověděl mu Mikeš změněným hlasem. „Dobře se ti za ně odmění.“ „Nuž – tedy pojď!“ Vrata se rychle otevřela a nádvoří se rázem osvětlilo četnými pochodněmi. I bojovníci se ihned vyrojili a hrnuli se proti vetřelcům. „Takhle ty tedy přepadáš pokojné lidi?“ vykřikl rytíř Kokot. „Tentokrát dojdeš odplaty. Na ně!“ Bojovníci se nedali pobízet. Bili překvapené útočníky tak prudce, že se v divokém chvatu hnali nazpátek. Ale tu je uvítala skrytá záloha. Když Mikeš viděl, že je ztracen, zuřivě kolem sebe sekal. „Vzdej se a odlož meč, abys mohl přijmout odplatu z ruky královské!“ vyzval ho Kokot. „Vzdát se? Nikdy!“ zařval Mikeš. „Živého mě nedostanete. A když, potom ty půjdeš se mnou!“ Obořil se na Kokota, ale jeho paže pod četnými ranami klesly, spadl s koně. Hned ho svázali a odnesli do svého hradu. Jeho rota, vidouc, co se děje, odhazovala zbraně a naskákala zbaběle do řeky, Mnoho bojovníků našlo ve vodě svůj hrob. Jiní se rozběhli po lesích, aby se dobře skryli.
     Vítězové prohledli pozorně hrad, neboť se vyprávělo, že jsou v něm uschovány veliké poklady. Hledali však marně. Po pokladech ani stopy. I rozhněvali se a hrad zapálili.
     Teprve teď, když Mikeš cítil, že mu život již uniká, zavolal Kokota a řekl mu: „Vidím, že už nebudu potřebovat peněz. Jděte nazpátek proti vodě. U druhého ohbí za hradem jsou pod řečištěm v kožených pytlích ukryty poklady. Vchod k nim je zavalen kamením a roštím.“ Skrýše byla snadno nalezena. Bylo v nich vskutku veliké bohatství.
     Mikeš před smrtí ještě žádal: „Oběma sirotkům, které jsem chtěl oloupit, dejte dobrý podíl, ostatní peníze rozdejte. Mne pak pochovejte do prázdné jeskyně.“ Stalo se, jak si přál. Ale zanedlouho se klenba jeskyně zřítila a zasypala jeho mrtvolu. Na tomto místě pak vznikla hlubina, kterou lid nazval Mikšova jáma. Jitka a Údolen si za peníze, které dostali z Mikšových pokladů, postavili dvory Jitkov a Údoleň, od nichž dostaly jména i osady, jež při nich vznikly.
     Hrad Sokolov potom zpustl a rozpadl se. Zdivo bylo srovnáno se zemí. Dnes jenom strmá skála nad řekou Doubravkou označuje místo, kde kdysi stával pyšný hrad.